2. dogtrekkingové hrátky jarním polabím
Přihlásili jsme se na na Hrátky s vidinou krásného, jednoduchého, méně náročného závodu. A já se navíc těšila do lokality, kde se uskutečnily, neboť i když nedaleko máme chatu, ve Svatojiřském lese jsme dosud nikdy nebyli a loni jsme se shodou okolností shodli, že bychom se tam chtěli podívat.
Ale popořádku. Na mid jsem se přihlásila já s Uzi a Honza s Wendy, moji rodiče šli procházku se psy půjčenými od mojí kamarádky.
Na místo srazu jsme ráno dorazili na poslední chvíli, a to i přes veškerou snahu řidiče zkrátit dojezdový čas na minimum. Zaregistrovali jsme se, pozdravili s našima a samozřejmě i s Dášenkou a Megan (měla jsem velkou radost, že mě vítají a že na mě po vánočním hlídání nezanevřely). Na meetingu jsme si vyslechli pravidla, bodování, Martina nám připomněla povinnou výbavu. Pak už jsme jen vyčkali na správnou minutu startu a pak utíkali cestou necestou za předními místy :)
Mě po pár metrech došel dech, takže většinu trasy jsme pouze chodili, ale občas jsme i popoběhli k velké radosti celého lidsko-psího týmu. Jsem nejslabší člen a musím být ráda, že mě nevyhostí pro nadbytečnost :)
Na všech možných tabulích jsme hledali odpovědi na otázky v itineráři. Martina a celý tým si dali záležet, abychom museli přečíst opravdu všechno!
Pár kilometrů od cíle mě začalo bolet koleno tak, že jsem si musela stahnout obinadlem. Ach jo. Začínám se ale řadit mezi opravdové dogtrekkaře, protože mám pocit, že ten, kdo chodí či běhá trasy nad 80 km, musí mít zhuntovaná obě kolena a alespoň jeden kotník či záda . . .
Umístění:
Honza a Wendy 10. místo, čas 8:05
já a Uzi 5. místo, čas 8:06