Šlapanický dogtrekking 2012
Na Šlapanice jsme jeli poprvé. Kvůli Lukáškovi jsme si netroufli spát pod stanem, takže jsme hledali ubytování co nejblíže a samozřejmě i co nejlevněji. Našli jsme hotel Žlutý dům, který je hned vedle cvičáku (startu a cíli), dohodli ubytování, po telefonu se ještě ujišťovali, jestli vše platí, co cena atd. No a když jsme přijeli, chtěli po nás nesmyslně vysokou cenu (a později jsme zjistili, že nejsme sami), takže toto dogtrekkové povídání začínám slovy, máte-li psa, HOTEL ŽLUTÝ DŮM VE ŠLAPANICÍCH NIKDY!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Honza si šel poslechnout meeting a zkusit sehnat nové ubytování. Povedlo se. Bydleli jsme sice pár kilometrů od Šlapanic, ale na příjemném místě. Nálada se nám výrazně zlepšila, rychle jsme se uložili a spali. A to hlavně Lukášek, který se do postýlky dostal až kolem půlnoci, místo své obvyklé osmé večer.
Ráno jsme docela brzo vstávali, aby se Honza dostal včas na start longu. A pak jsme všichni vyrazili (já abych ho mohla odvést, projít se okolo, dojet zpátky a pak pro něj i dojet). Honza startoval (poprvé) s trojspřežím (Uzi, Wendy, Eki). Byli jsme oba zvědaví, jak mu to půjde. V průběhu dne jsem je "šmírovala" pomocí internetu a jak se jim vede mi Honza průběžně hlásil. Do cíle doběhli ve 21:40, podle mě úžasný čas. Dojela jsem pro ně, samozřejmě i s Lukáškem, a protože měl Honza samozřejmě hlad, seděli jsme chvíli v klubovně. Honzu, ač by si rád povídal, jsem hodně popoháněla, abychom se do pelíšku dostali aspoň jakž takž včas. Nepovedlo se, usínáme opět kolem půlnoci. Chudák dítě.
Druhý den ranní vstávání, moje příprava na mid. Kvůli hlášenému špatnému počasí jsem vzdala mid s kočárkem a místo něj šla se dvěma psama. Pořád jsem nevěřila tomu, že to Tara ujde. Jako druhého psa jsem si nakonec vybrala Ekiho, který měl hned po ránu roupy.
Těch 40 km, které nás čekalo, bylo moc hezkých. Trasa rovinatá, jako rozjezd opravdu super. Výhledy sice nic moc, ale probouzející se příroda má své kouzlo ať je to v rovině nebo v kopcích :) Užila jsem si to až na pochýře, které se mi udělaly cca na 20. km. Takže první půlka trasy super, šla jsem hodně rychle (průměrná rychlost cca 5,5 km/hod), druhá půlka utrpení a dost jsem zpomalila, v závěru se spíš jen vlekla . . . Honza mi šel v protisměru naproti i s Uzi a Wendy a samozřejmě Lukáškem, takže si naše dítko užilo i "kočárkovou" trasu :) Ušli asi 10 km směrem ke mě, takže Lukášek najel krásných 20 km. A co se počasí týče, bylo nakonec krásně - svítilo sluníčko a já chodila v tričku :)
Můj závěr: mid s kočárkem se non-stop nedá, jedině s bivakem, a to by se mi zase nechtělo. Nejde až tak o vzdálenost, ale o to, že dítě, které doma leze po zemi, nechce strávit celý den ležením a natřásáním se v kočáře. A když započteme nějaký čas na přebalování a krmení, nedá se ta trasa ujít za rozumný čas.
Do cíle jsem se dohrabala zničená, ale spokojená. Dali jsme si grilované prasátko a jeli se ubytovat, Honza se pak vrátil zpět. Já bych tam sice také docela ráda zůstala, ale myslím, že Lukášek už ocenil, že si může v klidu večer usnout.
Na vyhlášení se výrazně ochladilo, dokonce i sněžilo, a tak jsme nezdvořile odjeli hned po tom, co jsme byli vyhlášeni. Lukášek (ale i my) byl zmrzlý a já jsem ráda, že svůj první letošní trekk přežil bez újmy na zdraví.
Na závěr ještě umístění:
Honza - 7. místo v kat. DTM1, čas 13:31
já - 36. místo v kat. DTW1, čas 9:02
