Jak jsme neudělali ZPU 1
8. května 2011 jsme s Honzou a Uzi a Wendy vyrazili na cvičák do Nymburka, kde jsme se přihlásili na zkoušku ZPU 1. Rozhodčí byla opět paní Michaela Martinů, která je sice docela přísná, ale co je důležité, je schopná a ochotná poradit, co a jak dělat jinak při problémech.
Protože jsme nevěděli, jak dlouho bude zkouška trvat, "odložili" jsme Taru k dědečkovi a babičce na chatu. Brali si ji už v sobotu ráno, a opět mě udivilo, s jakou radostí se jim vnutila do auta, spokojeně se stočila do klubíčka a po nás se ani nepodívala.
První chybu jsme udělali už při přihlašování - měli jsme organizátory poprosit, abychom nestartovali po sobě. To jsme ale neudělali, přijeli mezi posledními a tak jsme měli smůlu.
Zkouška začínala později, což byl vzhledem k teplu také trochu problém. Na stopy jsme vyráželi kus za cvičák, všichni psi byli během instruktáže a během stopování dřívějších účastníků v autě. Holky se nám skoro upekly, než na ně přišla řada . . . Zvlášť Uzi je na teplotu citlivější a myslím, že to klidně mohlo hrát roli u jejího výkonu - paní rozhodčí to označila jako venčení na lonži a ne stopu . . . Předměty neoznačila, šla s vysokým nosem, jen došla od nášlapu na konec. Ani Wendy se nepředvedla, sice se na rozdíl od Uzi aspoň snažila předstírat stopování, ale ani ona předměty neoznačila. A zatímco já jsem si je posbírala cestou, nějaké předměty na Wendýnině stopě musela posbírat rozhodčí . . . Nicméně stopa nebyla nijak excelentní u žádného psa, nejlépe si vedla stafordšírská bulteriérka.
Po návratu zpět na cvičák začali cvičit zájemci o ZOPku. Po nich opět my . . . Na Uzi jsem viděla, že je hodně unavená, znovu opakuji, že si myslím, že za to mohlo zejm. úvodní upečení v autě a pak stopování už za většího tepla. Není na to zvyklá, zatím stopujeme za teplotně ideálnějších podmínek.
Uzinina poslušnost byla vcelku dobrá. Ano, u nohy nejde těsně, při obratech dělá větší oblouky, polohy nemá předpisově rovné. Ale lepší se. Co mě překvapilo, byl problém u cviku štěkání (štěkala až na třetí povel, protože ji něco tak zaujalo, že vůbec nevnímala, že po ní něco chci) a aport (aport mi bez valného zájmu pustila na nohu). Samozřejmě se celou dobu poslušnosti rozhlížela, kde je Honza s Wendy . . . Dlouhodobé odložení dobré, jen si paní rozhodčí všimla, že se trochu snaží plazit vpřed. To bylo velké překvapení, vůbec jsem nevěděla, že Uzi něco takového dělá. Neplazila se daleko, asi jen na půl svého těla, ale přesto . . .
Wendy předvedla svou tradiční ospalou poslušnost okořeněnou výrazným zájmem o mou osobu (kde to jsem? za plentou. proč tam jsem? vylezu? nevylezu? má jít za mnou? nebo se držet u páníčka???).
Na speciální cviky už jsme ani nešli. Mě chybělo myslím 7 bodů a Honzovi 8. Mě položila hlavně ta stopa (pouhých 5 b), pak stačilo, abychom daly standardní štěkání a aportování a mohly jsme to mít v kapse. Honzovi zase stačilo, aby po nás Wendy tolik nekoukala a trochu víc se soustředila na to, co po ní vlastně chce, protože pár cviků neudělala vůbec (byla příliš zaměstnána otázkami o mém dalším osudu).
Kdyby to nebyla taková tragédie, člověk by se musel smát . . . Paní rozhodčí z nás nemohla, ale dala nám spoustu dobrých rad a jedna z nich je, že na zkoušky musíme každý sám. Budeme se toho držet jako klíšťata :) Do podzimu natrénujem, snad budeme mít i trochu víc času, a jeden z nás určitě vyrazí zas. A doufáme, že s lepším výsledkem.